Praha — Vídeň 2003 | Cesty na kole

← Zpět do The Vault

Moje první a zatím jediná velká cesta s mojí přítelkyní Zuzkou. Zvolili jsme prostý terén větších hor a vyrazili na cestu. Bylo to úžasné a určitě s ní ještě někdy na nějakou expedici vyrazim.

Kdy	10.8. - 19.8.2003
Kolik	884 km
Účastníci	Zuzík, Mišák
Trasa	GoogleEarth mapa (kmz)
Odkazy	(galerie nedostupná)
Odkazy jinam	Greenway Praha - Viden (stránka již neexistuje), Interaktivní mapa Rakouska, Cyklostezky v rakousku (stránka již neexistuje), Vídeň

Příprava

Je sobota 9. srpna 2003 a přípravy vrcholí. Kola vyblýskané a připravené na dlouhou cestu, ještě nosiče přidělat, na které přijdou brašny. Stůl je zavalen věcmi, které bychom měli dostat do brašen, ale nevím, nevím…. Nevypadá to,že by se tam vše vešlo a proto část věcí, které nám nepřijdou tak důležité vracíme, jako třeba trička, dvě bohatě stačí víc už by byl přepych. Nebo co třeba kartáček na zuby,ale ten bohužel neprošel, přeci jen spolu budeme muset komunikovat asi 14dní, tak proč si to ještě znepříjemňovat. Také jsme nemohli zapomenout na průvodce Praha-Vídeň, podle kterého jsme měli jet do Vídně. Když máme brašny na kolech a plné už jen důležitými věcmi, jedeme ty naše železné oře projet, abychom zjistili jestli vydrží tu zátěž. Po projížďce, která byla po tom balení přijemná, jsme usnuli jak mimča.

1.den – 10. srpna 2003

vzdálenost: 97,5 km |

Z krásného snu nás probudil v 7:00 h. budík, který jsme hbitě zamáčkli a spali dál, ale po chvíli nám to došlo, vždyť dnes odjíždíme do Vídně. Rychle jsme vyskočili, nasnídali, natáhli na sebe profesionální oblečení na kolo, no přeci nejsme žádný žabaři, jedem už do Vídně. A kolem osmé hodiny (skoro až v devět) jsme vyrazili směr Hostivař ještě za doprovodu táty, no přeci musíme mít sebou bodygarda, co kdyby se nám něco stalo hned na začátku cesty. Plní elánu a s úsměvem jsme se vydali na cestu. Bohužel ani jsme nevyjeli z Prahy a už jsme zjistili, že jsme se ztratili, ještě že jsme měli sebou tu mapu Prahy, ale stejně nám to moc nepomohlo a tak jsme vyrazili podle slunička, směr jsme měli dobrý,ale cesta byla špatná. Jeli jsme po červené turistické, takže pro naše kola, to byla výzva si užít trochu kořenů a skoček. Ale brašny to trochu bojkotovali, takže když jsme se dostali do Průhonic byli jsme pěkně vydrkotaný a o zadku ani nemluvím a to nás ještě čekal kus cesty. Napili jsme se, nabrali síly, zamávali taťkovi a vyrazili směr Týnec nad Sázavou, to bylo kopečků, ale zas z kopečků a tak jsme dojeli až do Neveklova. Další zastávkou měla být Kosova Hora, kde byl náš cíl hospůdka s oroseným pivkem, tak nás ta představa hnala kupředu, že jsme najednou seděli u pivka a ještě měli před sebou utopence, tak přeci správný sportovec musí někde nabrat energii, ne. Vůbec se nám nechtělo od pivka, ale čas utíkal a my stále nevěděli, kde dnes budeme spát. Kemp na mapě v blízkosti žádný a tak jsme si řekli, že dojedeme do města Sedlec-Prčice a tam někde ve volné přírodě se zabydlíme mezi zvířátky. A tak se i stalo, dojeli jsme tam, bylo zrovna posvícení, takže lidí moc, muzika hrála a my uřícení. Hned jsme byli středem pozornosti. Rychle jsme ujížděli až jsme dojeli na malou loučku, kde jsme se hned usadili a vybalili jídlo. Pěkně nacpaný instantní polévkou jsme vyrazili se umýt do potůčku, který tekl nedaleko, to bylo osvěžující, ta ledová voda a čistá, tedy než jsme tam vlezli my. Osvěženi jsme si zalezli do spacáků a poslouchali v dáli muziku, která byla slyšet z města.

2.den – 11. srpna 2003

vzdálenost: 94,3 km |

Ráno nás probudil zvídavý traktoriska, který se divil, kdo mu to přebývá na louce, ale naštěstí usoudil, že jsme neškodní a tak pokračoval v cestě dál. Noc byla zbytečně moc chladná, proč jsme sakra vyházeli ty nedůležité tlusté ponožky, no teď už se pro ně vracet nebudeme. Skočili jsme na kolo a hned jsme se zahřáli jízdou do pořádného kopce, ale odměna za to stála, nejen ten krásný sjezd do Borotína, ale i ta snídaně, na které jsme opravdu nešetřili. S plnými žaludky jsme se vydali na cestu do Tábora, kde jsme nakoupili a hned také ztratili značení naši trasy číslo 11. Po chvíli hledání, jsme se zas našli, ale nakonec jsme se rozhodli, že po ní nepojedeme, ale rovnou si to zkrátíme do Sezimova Ústí a pak se na ni opět napojíme. Cesta byla krásná podél řeky až do Sezimova Ústí, ale tam jsme trochu zabloudili a nevěděli kudy a tak jsme to vzali rovnou po hlavní do Plané nad Lužnicí. A z Plané jsme už frčeli opět po cyklotrase. V Červené Lhotě nás čekalo překvapení od Franty, který tam byl na dovolené týden před námi. Vše bylo připraveno, mělo to být schované na první příjezdové cykloceduli. Zvědavě jsme tam dojeli a byla tam KPZ /krabička poslední záchrany/. FRANTO DĚKUJEME,moc nás to potěšilo a šitíčko jsme sebou opravdu neměli. Sebrali jsme KPZ a vyrazili k zámku, který byl bohužel zavřen zrovna v pondělí a tak nám nezbývalo nic jiného než pokračovat v cestě až do Jindřichova Hradce, kde jsme měli vyhlídnutý kemp, ale bohužel, když jsme dorazili na místo kemp nikde, jen chatová osada. A jelikož jsme byli hodně natěšený na sprchu a pak na procházku městem, rozhodli jsme se, že se jen tak nevzdáme. A tak jsme vzali telefonní seznam a našli jsme turistickou ubytovnu, zavolali tam, místa byla volná a tak jsme se šli zabydlet, osprchnout a vyrazit do města na jídlo. Když jsme přišli asi kolem jedenácté, bacili jsme do postele a spali.

3. den – 12. srpna 2003

vzdálenost: 107,5 km |

Tentokrát jsme teplé ponožky nepotřebovali, ale ráno bylo děsivé, zrovna vyměňovali okna vedle v pokoji a to byl rachot. A tak jsme velmi rychle zabalili a vyrazili k obchodu na snídu. Pak jsme vyjeli směrem na Novou Bystřici, to byla krásná cesta lesíkem. Při cestě jsme se byli kouknout na zříceninu Landštejn, kde jsme byli svědky lesního požáru. Dojeli jsme do Slavonic a tam si dali pivko a opět tradičně utopence. Bylo to moc pěkné město. Měli jsme už vytčený cíl dnešního dne a to byl kemp u Vranovské přehrady a jelikož jsme měli před sebou ještě pořádný kus cesty, museli jsme se utrhnout od pivka a jet. Cesta utíkala a my už byli u Vranovské přehrady, kde se před námi rozprostíral kemp a tak jsme zamířili přímo k němu a hned do vody, jé naše první koupání. Pak jsme si uvařili véču, zašli na pivko a šup do stanu.

4. den – 13. srpna 2003

vzdálenost: 74,8 km |

Probudil nás krásný sluneční den a s ním další šlapání. Od vody se nám moc nechtělo, ale nakonec jsme se dali na cestu po pěkné lesní cestě, která vedla Národním parkem Podyjí. Jeli jsme pěkně z kopečka k Dyji, ale museli jsme to objet po turistické stezce, protože most byl zničen loňskou povodní. Přijeli jsme k Dyji, přes kterou vedl lanový most, který byl pro 3 osoby,takže my dva a naše brašny byli akorát. Opět jsme se napojili na naši trasu a jeli směr Hevlín. To byl hraniční přechod, u něhož jsme byli rozhodnuti přespat. Cestou jsme projížděli krásné moravské vesnice a v jedné jsme se zastavili ještě naposledy na českém pivu a k němu jsme zdlábli utopence a aby toho nebylo málo dali jsme do druhé nohy ještě nakládaného hermelína, to byla dobrota. A tak jsme s nacpanými žaludky zas vyrazili. Další naše zastávka byla vesnice Sloup, ve které byl krásný obrovský mlýn, ale bohužel poslední prohlídka nám utekla o pár minut. Den jsme zakončili hledáním toho nejlepšího místečka na spaní, tak nás to vyčerpalo, že nám bylo nakonec úplně jedno, kde budeme spát. Spaní na louce bylo fajn i pár divočáků se na nás přišlo v noci kouknout.

5. den – 14. srpna 2003

vzdálenost: 71,7 km |

Ráno jsme se probudili s vyjetými kolejemi na zádech vymačkané z té cesty, na které jsme si postavili stan, možná to nebyl nejlepší nápad. Plný nadšení, že dnes už dorazíme snad k Vídni, jsme se rozjeli k hranicím. Jupí, tak už jsme v zahraničí, v Rakousku, jásali jsme a úplně jsme zapomněli sledovat cestu. Když jsme se zorientovali po chvíli, vyrazili jsme správnou cestou směr Vídeň. Foukal nepříjemný vítr, takže jsme vydali hodně síly i když jsme jeli z kopce. A proto jsme načerpali síly v místní hospodě u citronového pivka. No české pivo to nebylo, ale na žízeň dobré. Plný sil jsme vyrazili opět na cestu. Měli jsme už vybraný kemp poblíž Vídně ve městě Klosterneuburg, který byl na druhé straně Dunaje. Když jsme dorazili k Dunaji, jeli jsme stále po stejné straně řeky, s tím že se přebrodíme až na dalším mostě. Cesta byla krásná podél Dunaje, ale v tom nás zastihla bouřka. Ze začátku byl déšť velmi příjemný, tak aspoň jsme se nemuseli už večer mýt. Ale z příjemného deštíku se stalo malé krupobití, které nás zastihlo zrovna na přívozu, protože jsme pak zjistili, že v dáli žádný most není a tak jsme se museli nějak dostat na druhou stranu ke kempu. Na přivozu, jsme neměli kam utéci před deštěm a tak jsme se schovali za auto, naštěstí hodný pan přívozník si nás vzal dovnitř do budky, když po chvíli zjistil, že jsme cizinci, hned na nás začal mluvit asi maďarsky, s tím že je to naše rodná řeč. Po chvilce zklamáni zjistil, že mu ani tak nerozumíme a tak tím naše konverzace raději skončila. Konečně jsme byli na druhém břehu a vyrazili celý mokrý do kempu. Byl to velmi pěkný a zařízený kemp, kuchyň, prádelna atd. Postavili jsme si stan u živého plotu, který nám později sloužil jako prádelní šňůra, opravdu bylo vidět, že nejsme zdejší a že jsme zdaleka o tom svědčili naše smrdící ponožky rozvěšené kolem stanu. Strávili jsme v kempu dvě noci. A teď když tak přemýšlím, je fakt, že příští den ty stany kolem nás nějak vymizeli, to asi ty ponožky. Vykoupali jsme se, vyprali a vyrazili na procházku do městečka, nakoupili jsme cestou něco k pití, nejlepší úlovek bylo pivo, o kterém jsme až později u stanu zjistili, že se nedá pít, protože je nealkoholické a to my sportovci do sebe nemůžeme ládovat. Večer jsme zjistili, že náš tachometr nějak nezvládl bouřku a přestal fungovat. Ani po důkladné domluvě šroubovákem, nevydal ani hlásku. A tak jsem šli spát.

6. den – 15. srpna 2003

vzdálenost: 48 km

Ráno jsme si pěkně přispali a vyrazili směrem k obchodu na snídu. Se smutnými oči a prázdným žaludkem jsme zjistili, že mají zavřeno i přesto, že dnes podle jízdního řádu měli mít otevřeno. Podle kostelních zvonů, které ráno nás probudili, jsme usoudili, že dnes je asi nějaký svátek. A tak celý hladový jsme vyrazili do Vídně, tam snad otevřeno bude, vždyť je to hlavní město, říkali jsme si naivně. Cesta vedla podél Dunaje až do Vídně, hned jsme zamířili k centru, tam bude obchodů. Bohužel první obchod zavřeno, druhý taky, nervozita stoupala a agresivita také, ono jedenáct hodin a my stále bez jídla, našim útočištěm byl mekáč, konečně jsme se mohli do něčeho zakousnout a tak s plnými břišky jsme vyrazili po památkách. Na kolech jsme to zvládli dost rychle, ještě jsme zajeli k Technické univerzitě, to jsme museli vidět. A pak to vzali na druhou stranu řeky k Prateru, prošli jsme se tam a razili dál. Našim dalším cílem bylo UNO-CITY, ale také hlavně stále nějaký obchod, sice jsme už byli po snídani, ale co oběd a večeře…UNO-CITY bylo krásné moderní sídliště opravdu se vším, ale obchod měl i tam zavřeno. Projeli jsme se tam a sjeli k Dunaji a podél řeky jsme se vrátili zpět do kempu. K véče jsme si nakonec koupili kebab a udělali instatní polévku. No přežili jsme a usínali s nadějí, že zítra už žádný svátek nemají. Potřebovali jsme koupit přeci nový tachometr, abychom věděli jak jsme na tom. A také mapy, protože dál jsme neměli žádného průvodce.

7. den – 16. srpna 2003

vzdálenost: 90,73 km

Ráno nás probudili kostelní zvony, že by opět svátek?!! Rozjeli jsme se k obchodu pro snídu a na štěstí bylo otevřeno, tak jsme si nakoupili jídlo na ráno i oběd. Pak jsme zašli koupit mapy, koupili jsme průvodce podél Dunaje a pak cyklomapu Rakouska oblast Niederösterreich-Wien. Už nám chyběl jen tachometr,ten jsme koupili až při cestě. Při snídani jsme se rozhodli jak pojedeme. Vezmeme to podél Dunaje až ke Kremsu a tam to vezmeme na sever k hranicím. Kolem Dunaje se jelo krásně, rovinka a koupání hned po pravé ruce, vždy jsme jen zastavili a skočili do vody. Do Kremsu to bylo asi 70 km a přijeli jsme tam v podvečer a tak jsme zašli na jednu pivní limonádu a rozhodli se, že tu nezůstaneme v kempu, ale že jsme ještě plni sil pokračovat v cestě. Vydali jsme se dál kolem řeky Krems, obklopovali nás hory, které jsme později museli zdolat. Asi tak po 20 km jsme uviděli krásné místo v lese u potůčku a tak jsme k němu hned zamířili a zabydleli se. Když už jsme skoro usínali, zaslechli jsme takové podivné zvuky, vypadalo to jako by někdo chodil blízko stanu. Tak nás to vyděsilo, že jsme to museli jít ven zkouknout, nikdo, nikde, až pak se ten zvuk ozval opět blízko našich kol a koho jsme to neviděli malinká žabička, která byla víc vyděšená než my. Oddechli jsme si a v klidu usnuli.

8. den – 17. srpna 2003

vzdálenost: 109,8 km

Hned ze začátku dne jsme se pustili do zdolávání zbytků hor, co nás čekal. Zmákli jsme to a už jsme byli v Zwettlu, kde jsme si u pumpy nakoupili a v mekáči opět najedli. Spokojeni jsme vyrazili dál na kopce, dojeli jsme do Gmündu, kde jsme udělali poslední fotku v Rakousku a už jsme byli v Českých Velenicích. Odtamtud jsme zamířili do Třeboně, opravdu bylo znát, že už jsme opět doma, díry v silnicích to dokazovali, ale na červenou turistickou to ještě nemělo. Jeli jsme přes Třeboňskou pánev, takže povrch nám přál na rychlosti nešetřit a proto za chvilku už jsme seděli v hospůdce, opět u českého piva (konečně) a smažáku, nedaleko Třeboně. Do kempu u Třeboně jsme dojeli po krásné cestě lesem kolem rybníků a tak plni radosti, že jsme opět doma, jsme začali stavět stan. Pak jsme si všimli dvou kluků, kteří si pinkali volejbal a tak jsme si řekli proč si nezahrát s nimi. Nadšeni souhlasili, bohužel za chvíli jsme to vzdali, aby nám zbyli ještě síly na další den, ale byla to příjemná změna pohybu.

9. den – 18. srpna 2003

vzdálenost: 100,5 km

Cílem tohoto dne byla chalupa u babičky a také pořádné jídlo od ní. Plni chutí jsme vyrazili na cestu, ještě v Třeboni jsme se zastavili na snídani a pokračovali jsme do Bechyně, kde bylo krásně. Usadili jsme se v krásném parku a začali obědvat, snili jsme o tom, že bychom se natáhli s plnými žaludky na chvilku na zem, ale to jsme hned zavrhli, protože bychom tam jinak nikdy nedojeli. Ještě nás čekal pořádný kus cesty a nožky bolely. Vytkli jsme si cíl, že až dojedeme do Milevska, tak si dáme pivko a pak už to bude kousek. V Milevsku jsme byli za nedlouho, ale žádná pořádná hospoda nikde a tak jsme pokračovali dál na Kovářov. Z Kovářova už to byly jen 3 kilometry k babičce. A tak jsme z radostí dali pivka v Kovářově. Někteří plni sil, jiní s těžkými nohami jsme dojeli až k babičce, kde nás opravdu čekalo dobré jídlo.

10. den – 19. srpna 2003

0 km
U babičky – jedli, pili………..jedli, pili…..procházka (muselo nám trochu vytrávit).

11. den – 20. srpna 2003

vzdálenost: 89,5 km

Ráno bylo trochu chmurné počasí, ale než jsme se nasnídali, trochu se to vybralo a tak jsme se dali na cestu do Sedlčan, jeli jsme přes Vysoký Chlum, kde je krásný zámek, ale také pivovar Lobkovic. Dále jsem jeli do Jílového u Prahy, to bylo kopců, ale hnala nás představa, že už večer budeme ve své posteli. V Jílovém jsme poobědvali a vyrazili dál ku Praze přes Jesenici. Konečně v Praze, jeli jsme přes Chodov, Hostivař až domů, kde jsme vybalili brašny, umyli se a jeli jsme ukázat fotky rodičům. Vyprávěli jsme o naši cestě do Vídně, tak jako vyprávíme teď.

Mišák a Zuzka